neděle 1. října 2017

Do třetice všeho dobrého...

Zítra je Štědrý den... ještě před pár týdny, měsíci bych se na něj tak těšila. Měli jsme být v naší krásné garsonce, kterou mám v hlavě nakreslenou i do těch nejmenších detailů. Vím, kde bude postel, kam dáme gauč. Dokonce i vím, kde budu mít kaktusy, lampičku a mnohem menší a vlastně úplně nepodstatné věci. Místo toho je to už oficiální. Neklaplo to. V hlavě se mi honí jen jedna otázka... proč? Proč k tomu nedošlo? Proč teď už spokojeně nebydlíme? Odpověď neznám. Nedává to smysl. Prostě je konec, odstupuje se od smlouvy a já se slzami v očích vím, že takhle to dopadnou nemělo. 

Je krásný letní den, před 22 lety táta chytal u babičky kunu - to je ten příběh, který mi babička již několikrát vyprávěla. Vzpomíná na to, jak táta chytil kunu... a moment... vlastně ještě něco se stalo, já se v ten samý den narodila, a právě proto si ten den babička tak dobře pamatuje. Sedím na chodníku před barákem a říkám si, kde sakra ten realiťák je? Vlastně na tom ani tak moc nezáleží. Čekáme na prohlídku bytu, který jsme si měli koupit. Který jsme si my měli koupit od známého a přesto jsem ten stejný byt našla vystavený na internetu... za vyšší cenu a bez slíbené garáže. Nechce se nám tomu věřit. Musí to být nějaký omyl. Realitní makléř přijíždí na motorce, s úsměvem nás vítá. Ve výtahu nám vypráví o bytě, o majiteli a já vím, že se nejedná o omyl. Dveře otevírá pan majitel... ten známý, který nám byt slíbil. Zase mám v hlavě otázku... proč? Tentokrát vím odpověď hned. Ale nechci být sprostá. 

Venku je krásný podzimní den, listy se zbarvují, celý den bylo venku příjemné teplo a sluníčko, teď už je tam jen tma a já si nalévám skleničku vína a konečně se pouštím do psaní. Do psaní článku, u kterého jsem si nebyla jistá, zda ho chci napsat, zda ho dokážu napsat, zda to bude dávat smysl... upíjím ze sklenky a píšu. Dlouho se mi nestalo, že bych psala, nemyslela, jen psala... kdo ví, jestli to bude dávat smysl, až si své řádky budu po sobě číst... možná to zase smažu, ale na tom teď nezáleží. Záleží jen na tom, že sedím u stolu v našem bytě. Do třetice všeho dobrého a zlého? Něco na tom bude. Nyní již s úsměvem na tváři vzpomínám na vše, co jsem prožila, i když tenkrát mi do smíchu ani trochu nebylo. To jsem skoro přes slzy v očích neviděla. Ale teď se usmívám... možná je to tím vínem a možná je to prostě tím, že jsem na sebe pyšná. Zvládla jsem to. Sedím v našem bytě a vím, že jsem to zvládla. Další životní příběh začíná... 

1 komentář:

  1. Lidem se kolikrát nedá ani věřit. Je to na nic, když vám to takhle přislíbil a najednou to začal vystavovat na internetu a za vyšší cenu. Ale pravděpodobně to mělo důvod, abyste skončili tam, kde jste teď. ;)

    OdpovědětVymazat